Šitím člověk neušetří, ale věci, na kterých mi záleží, si šiju sama // rozhovor

Jana: Když jsme vymýšlely tvůj kurz, rámovaly jsme to ideou radikální svobody v oblékání. V okamžiku, kdy si dokážeš zkonstruovat svůj vlastní střih, otevírá se ti další pole možností, jak vyjádřit sebe. Ty konstrukcím rozumíš a učíš je. Jak složité vnímáš, že to pro člověka je - naučit se konstruovat a modelovat střihy?

Edita: To hodně záleží, jakého je ten člověk založení. Rozhodně je na to potřeba určitá míra prostorové představivosti, takže třeba komu nedělá problém číst mapu, snadno se zorientuje i v modelování střihů. Konstruktérský život ti ulehčí i smysl pro detail a pečlivost a aspoň nějaký vztah k číslům a počítání, protože není nic horšího, než zjistit až při šití, že ti na sebe nesedí délky švů apod. jen proto, že jsi to chtěla mít rychle hotové. Ale mám zkušenost, že ti, koho konstrukce lákají, v sobě už tyhle věci mají. Vlastně se mi na žádném kurzu nestalo, že by postup někdo nepochopil a nezvládl. 

Edita u nás v dílně - chystající se na kurz Konstrukce trupových oděvů.

Jana: Zajímá mě, jaký je tvůj vztah ke konfekci? Máš vůbec nějakou nebo si všechno šiješ?

Edita: Vlastnoručních kousků mám v šatníku rozhodně míň, než bych si přála, takže konfekce je tam pořád docela dost (i když velká část pochází ze swapů). Ono přiznejme si, hotové oblečení je zas mnohem dostupnější a levnější, šitím člověk rozhodně neušetří. Navíc je šití pro mě teď už práce a po ní zas odpočívám jinými koníčky, takže ani nějakým hobby šitím si šatník moc neobohatím. Připadám si někdy jako kovářova kobyla, ale věci, na kterých mi opravdu záleží, si šiju sama.

Jana: To se mi líbí jako přístup. Znát své časové i jiné kapacity a šít si to, na čem nejvíc záleží. To asi musím taky začít aplikovat. Já mám problém, že na všem něco najdu. Když se náhodou potká kvalitní látka, dobrý střih a slušné šití, zas mi nebude sedět barva. Nebo si to nebudu moc dovolit, protože kvalitní produkt se na ceně samozřejmě odrazí. Tak si řeknu, že si to radši ušiju. Ale pak neušiju, protože čas a třeba pak reálně nemám co na sebe...

Edita: Kupuju si hlavně basic věci - trika, svetry, ale i džíny. Je pravda, že čím déle se šitím zabývám, tím obtížnější je pro mě něco v konfekci sehnat. Občas si říkám, že jsem se jako puberťák měla líp, když jsem ještě tolik nerozlišovala mezi materiály nebo zpracováním, už vůbec nemluvě o tom, jestli ti střih opravdu sedí - tehdy jsem byla z úlovků nadšená rozhodně častěji. Takže kousky, které mám na nějaké slavnostnější příležitosti, si už sama dělám, protože je hodně zřídka najdu v obchodě takové, že mi na nich všechno vyhovuje. Nebo k šití sednu, když zatoužím po něčem složitějším, co z podstaty toho designu je potřeba dělat na míru a řetězcům se to ani nevyplatí vyrábět, protože by to stejně nikomu nesedělo.

 Přípravy na kurz Konstrukce trupových oděvů. Fotila Barbora Součková, model Eliška Paroulková

Jana: A šiješ i podle jiných střihů, nebo si všechno rýsuješ sama? Jaký máš postup?

Edita: Když mi bylo 11, půjčila jsem si v knihovně Burdu a udělala si podle ní kalhoty. Byla jsem na ně hrozně pyšná, i když teda much měly spoustu. A to byl poslední kupovaný střih, podle kterého jsem šila. Zjistila jsem, že dělání střihu mě na celém šití baví nejvíc. Začínala jsem stylem pokus - omyl. Když se zpětně podívám, vůbec nechápu, jak jsem se takhle zvládla dobrat ke dvěma vlastně hodně slušným korzetům do tanečních. Pak přišlo období různých učebnic a internetu, až jsem si nakonec řekla, že bych to chtěla umět nějak uceleně a šla jsem na školu. A po ní do praxe, kde se člověk zas naučí ještě další aspekty, na které ve škole prostor není. Skrz tyhle různé přístupy jsem nakonec zakotvila u metody “nekonečného střihu”, tj. mám na sebe vychytaný základní střih, a z něj potom dělám modelace na cokoli dalšího. A tuhle metodu právě učím i na kurzu. 

POKRAČOVÁNÍ ROZHOVORU...

Jana: Chvíli budeme drbny zlý. Co tě na ulici nejvíc tahá za oči? Z hlediska toho, jak jsou lidi oblečení.

Edita: Pár věcí mám, ale vlastně bych ani neřekla, že jsem při tom zlá. Když si totiž všimnu, že někomu něco nesedí, zaraduju se - je to pro mě výzva a už vymýšlím, jakou úpravu by to potřebovalo - a soutěžím se sebou, jestli na to přijdu dřív, než ten člověk odejde. Třeba takhle hodně ráda koukám na kalhoty lidí, co jedou přede mnou na eskalátoru, protože zrovna konfekční kalhoty jsou nevyčerpatelná studnice na podobné logické hádanky. 

Jana: Tak já taky samozřejmě koukám na eskalátorech lidem na zadky. I když vlastně častěji na záda. Kostkovaný saka a špatně sesazený střed mě často snad až fyzicky bolí, ale to je můj problém... Tak ať skončíme hezky a pozitivně - co tě naposled uvedlo v úžas jako báječně provedené řemeslo?

Edita: Odmala mně fascinují ruční práce obecně, obzvlášť ty víc nebo míň spjaté s textilem. Výšivky, korálkování, pletení, háčkování, paličkování…  Vždycky se raduju, když narazím na novou techniku, kterou se dá něco vyrobit. Takže v posledním půl roce jsem třeba svůj Pinterest plnila tzv. irským háčkováním, kde si nejprve uháčkuješ dílčí ornamenty, ty rozeskládáš na střih např. halenky a potom je po rubu zase háčkováním spojuješ, používalo se to hodně na konci 19. století a v secesi. A samozřejmě jsem se to i učila a vyráběla, jen na koukání mě neužije. Mně uvádí v úžas asi každé řemeslo, na které narazím, ať už tradiční, nebo novodobější, jako třeba studený porcelán. A baví mě je pak zkoušet kombinovat a hledat další způsoby, jak je použít na současném oblečení a špercích. Sama jsem teď například použila irské háčkování na své svatební šaty.

Jana: No to byla veliká nádhera ty tvoje svatební šaty. Díky moc za nahlédnutí, těším na kurzu

Edita: Ahoj, rádo se stalo. Na viděnou na kurzu.